Ženy jsou dnes ve většině společností brány jako rovnocenní partneři mužů. Nebývalo tomu ale takto vždy. Ještě před dvěma stoletími byla žena hlavně matkou a manželkou, která se starala téměř výhradně o chod domácnosti. Ženy neměly ani možnost vzdělání, ani právo volit. V této době se také zrodil feminismus a snaha o emancipaci žen. Téměř nikde neměl tento proces hladký průběh a ženy se musely tvrdě zasadit o to, aby se jejich možnosti rozšířily.
Ještě za Rakouska-Uherska a později už v Československu se objevilo mnoho silných a vůdčích osobností, které posunuly chod dějin. V období druhé poloviny 19. století se již začínaly otevírat brány škol i pro dívky, dospělé ženy začínaly navštěvovat různé ženské společenské kluby a spolky. Sice stále ještě byla vysoká politika výsadním právem mužů, v menších okrscích se projevovaly také ženy. V Českých zemích byla emancipace žen poměrně pozvolná, což bylo způsobeno také dalšími interními problémy národa, které se v tuto dobu řešily. Šlo především o národní identitu, snahu odtrhnout se od Rakouska-Uherska a národní obrození.
Přestože již od té doby existovaly ženy, které se prosadily v profesích čistě mužských, zásadní zlom v dějinách byla první a druhá světová válka. Tehdy, kvůli nedostatku mužů, musely ženy chtě nechtě převzít i jejich pracovní povinnosti, ve kterých se ale znamenitě osvědčily. V poválečném období již rozvoji nebránilo nic v cestě, takže během 20. století se potenciál feminismu mohl rozvinout naplno. Napomohla tomu také možnost lepšího cestování a dalších vymožeností, které se objevují. Osobnosti, které se s emancipací žen spojují je Františka Plamínková nebo M. D. Rettigová. Nebylo by správné domnívat se, že se jedná pouze o ženskou ideu, i muži jako V. Náprstek nebo T. G. Masaryk se na ní podíleli. Práva žen se podařilo během minulých desetiletí významně pozdvihnout, ale snad více než kde jinde zde platí, že všeho moc škodí, a proto je nutné dobře si rozmýšlet budoucí kroky.