Blog

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Zrovna včera jsem četla jeden příspěvek na Facebooku, kde nějaká žena do článku o mateřství zaobalila situaci:
Že když je unavená, neznamená to, že už nemůže dál.
Že když potřebuje pomoc, neznamená to, že nic nezvládne sama.
Že když má chuť být chvíli sama, neznamená to, že není šťastna jako matka,
Že když má chuť se jet zabavit, neznamená to, že by se chtěla vrátit k bezstarostnému životu plnému žúrováni ….  A tak dále…

A s tím plně souhlasím.
Jenomže na konci poznamenala, že matka je jediná bytost, která se za svoje dítě dokáže obětovat a vzdát se pro nej svého života. V smysle neplnit si sny a radosti, po blaho dítěte.
Vzbudilo to obrovskou vlnu komentářů, matek, které absolutně souhlasili s tím jako se za svoje děti obětuji a že žijí jenom pro ně. A potom se tam objevili ještě dvě skupiny komentářů a to:
Muži, kteří se cítili být ukřivděný, z toho že aj jich práce je důležitá při dítěti, a že matky to někdy až moc přehánějí.
A ta druha byli ženy, které rozhodne nesouhlasily s tím, že se vzdali svého života pro své děti a už vůbec ne s tím, že se pro ne obětuji.
A tak se chci dnes pobavit o této témě.
Když se narodí malé děvčátko, věštci kolem ji dávají různé nálepky. Vychovávají si jí do nějaký podoby, ale hlavně aby byla raz skvělou matkou. Co je nepochybně velice důležité. Jenomže na to, aby se stala skvělou matkou se nejprve musí stát skvělou ženou. A tím nemyslím dokonalou, ale ženou, která se má ráda i se svými chybami, která akceptuje i názory jiných, která se za sebe nehanbí a nehanbí se ani za své sny a touhy. Ví projevit něhu i jemnost, ale umí dát jasně najevo kdy jsou překročeny její hranice.

Pokud my budeme chtít vychovávat s malých děvčátek jenom plnohodnotné matky a nic jiného, může se stát, že například žena, která děti nebude mít, se tím pádem může obvinovat, že není dost. Anebo ženy, které děti i mají, srazu v jich dospělosti se budou cítit zbytečné, protože byli naučené, že jsou výhradně matkami a ne ženami.
Pokud žena dává svoji vniterní ženu na poslední místo, je víc jako pravděpodobné, že její dcera to bude v dospělosti opakovat, možno nevědomky ale bude. To znamená, že dcera, pokud bude mít své sny, budu se jí těžko naplňovat, když má být její posláním jen mateřství.
Abyste mě chápali, já sama jsem matkou a svou dceru miluji. No nechci, aby s ní vyrostla žena, která bude mít na paměti, že stát se matkou je jediná jej životní rola. Ta role je bezpochyby nádherní ale ne jediná.
Žena by měla být v první řade ženou, pak manželkou a až pak matkou. A nepleťte si to, že starostlivost o dítě jde na poslední místo, nebo o méně lásky, které mu třeba dávat. Mluvím o tom, že malé děti budou růst a stanou se z nich malí lidé a když také dítě přece podroste a je v jiném věku, kde se formuje už i jeho osobnost, být len matkou už nestačí. Už je dobře být zase hlavně ženou, aby to děvčátko vidělo kvalitní příklad, jakou ženou raz může být i ona. Když žena/matka ukáže svým dětem, že dokáže být oboje. Být něžná i milující, no také žena, která jenom tak ze svých snů neustupuje, pak se to bude hodit i jejím dětem v dospělém životě.
Na druhé straně, když se matka moc upne na dítě, nevědomky mu bráni v přirozeném vývine jeho osobnosti, jen proto, že ona nebyla naučená stát se ženou. A to může konec konců nesprávně ovlivnit jak ženu, tak dítě a v podstatě i muže, tedy může tím trpět celá rodina.
 
Na závěr bych jen dodala abychom byli těmi nejlepšími matkami, jaké jenom můžeme být, no nezapomněli se starat i o sebe a také o svůj vztah, protože když jsme šťastné my, jsou i naši mužové a také děti.

Návštěvy kadeřníka a koneckonců i domácí barvení je časově i finančně náročnou procedurou. A tak pochopitelně chceme, aby výsledek vydržel krásný co nejdéle, a to v té nejkrásnější formě. Toužíme po syté barvě, výrazném lesku a zdravých vlasech. Co můžeme udělat pro to, aby barva ve vlasech skutečně zůstala déle a nezačala se předčasně vymývat? Zkuste tyto triky.

 
Počkejte s mytím
Nabarvíte si vlasy a hned druhý den si je potřebujete umýt? To je velká chyba. Barva ve vlasech ještě dlouhé hodiny pracuje a je tak nejlepší vyčkat s prvním mytím po barvení co nejdéle, nejméně 48 hodin. Pokud to jinak nejde, pomozte si suchým šamponem. 
 
Pozor na horkou vodu
Příliš teplá voda škodí pokožce hlavy i samotným vlasům. A také jejich barvě. Vysušuje a také způsobuje, že barva rychleji bledne a vymývá se. Zvolte tedy při mytí vlažnější stupeň. 
 
Chlor a slunce
Návštěva kadeřníka před dovolenou u moře je sice dobrá proto, abychom na dovolené vypadaly co nejlépe, ale zároveň poměrně neefektivní. Pokud se chystáte do teplých krajin a strávíte většinu dovolené v moři, chlorovaném bazénu a na slunci, pak se můžete rozloučit s tím, že vám zářivý odstín barvy ve vlasech vydrží. 
 
Nepřehánějte to s teplem
Fénování, žehlení nebo vytváření vln kulmou, to všechno jsou procesy, které způsobují oslabování vlasů a také blednutí barvy. Alespoň v prvním týdnu po nanesení barvy se snažte vlasy před přílišným teplem chránit úplně a později alespoň trochu používání těchto přístrojů omezit. 
 
Správná péče
Základem a dobrým předpokladem pro to, aby vám barva ve vlasech vydržela déle, je i používání správné péče. Pořiďte si šampon určený právě pro tento typ vlasů a nezapomeňte pravidelně používat také kondicionér pro barvené vlasy. Jednou za týden pak vlasům dopřejte péči v podobě masky na vlasy. Tu nanášejte především na konečky, kořínky vlasů by mohla zbytečně zatěžovat.